Procházky po památkách ve městě

 
Kašny a Mariánský sloup
  

Plochu náměstí v jeho východní polovině zdobí dvě kašny a Mariánský sloup.

Dolní kašna, dnes se sochou sv. Markéty, vznikala již za Zachariáše z Hradce, ovšem dřevěná. V dnešní kamenné podobě pochází z r. 1611, socha je z druhé poloviny 17. století.

Horní kašna je pozdější, také původně dřevěná, byla do dnešní podoby upravena až v r. 1827 a zdobí ji socha Silena s malým Dionýsem v náručí.

Mariánský sloup, postavený v letech 1716 - 20 z odkazu měšťanky Zuzany Hodové (bydlela v č. 52), která věnovala ve své závěti na tento účel 1000 zl. Autorem sloupu je sochař David Lipart z Brtnice, s nímž spolupracoval kameník Frant. Neuwirt. Na podstavci sloupu jsou svatí Jan Nepomucký, Jakub, František Xaverius, Roch, Sebastián a anděl Strážný.
V jeskyni je sv. Rosalie a z druhé strany Maria Magdalena. Na vrcholu oblakového sloupu stojí na zeměkouli P. Maria. Lipart přetesal také sochu sv. Markéty na dolní kašně, která se Telčským zdála neforemná.

Kostely
   

V severozápadním cípu náměstí blízko zámku najdeme dva z městských kostelů: farní kostel sv. Jakuba s mohutnou, 60 m vysokou věží, byl postaven už ve 14. století. Záhy však vyhořel (spolu s celou západní polovinou náměstí) a byl znovudobudován jako dvoulodní pozdně gotická stavba v polovině 15. století. O 200 let později, po příchodu jezuitů, byl obklopen účelovými přístavbami na severní (Černá kaple), hlavně pak na jižní straně (sakristie a oratoř). S výjimkou kaple byly přístavby odbourány při regotizaci kostela v r. 1892.
Křížová chodba, kterou můžeme vejít do chrámu ze severní strany, byla přistavěna r. 1737 nákladem měšťana Ondřeje Hanusíka. Na jejím konci v příčné části jsou umístěny pamětní desky obětem 2. světové války z r. 1994 (autoři: V. Šerák, B. Chalupníček, R. Folprechtová). V jejich blízkosti, už v předsíni kostela, je pro Telč typický památník, neboť pamětní desky padlým v 1. světové válce byly vyrobeny a zdobeny ve zdejší Lidové malírně začátkem dvacátých let.
V interiéru kostela a pozoruhodnou klenbou spočívající na 3 pilířích, které rozdělují dvoulodí (gotická klenba je i v kněžišti a v přilehlé sakristii, jež je vlastně v přízemí věže), je pseudogotický oltář z. r. 1879 (arch. Mocker) a na kůru vestavěném do lodi r. 1638 jsou původní barokní varhany z r. 1725 (V. Pantoček z Dačic). Hlavním vchodem z jižní strany vyjdeme na Kyptovo náměstí (J. Event. Kypta, učitel, ředitel kůru a hudební skladatel působil v Telči v l. 1848-68). Protilehlá budova č. 74 je jíž zmíněný konvikt sv. Andělů – sloužil jako seminář pro vzdělávání hochů v chrámové hudbě a zpěvu. Učili tu jezuité, po jejich odchodu sloužila budova k ubytování panských úředníků.

Druhý z kostelů zapadá do jezuitských staveb (kolej a gymnázium) a pro tento řád byl postaven z popudu Františky Slavatové v letech 1663-67. Je zasvěcen nejsv. Jménu Ježíš a je postaven ve střízlivém barokním slohu. Na jeho vnitřní výzdobě se podíleli jak domácí, tak zahraniční umělci. Sochaři a řezbáři: V. Kovanda (hlavní oltář), Frant. J. Hamb (postranní oltáře, soška sv. Jana Nepomuckého) a malíři: Daniel Gran (obraz adorace jména Ježíš se sv. Ignácem z Loyoly a dalšími jezuitskými světci na hlavním oltáři – 1747), Ignác Raab (obrazy na dvou předních postranních oltářích).

Kostel sv. Ducha, ve Vnitřním Městě nejstarší, byl vybudován v románském slohu společně s věží, o níž byla zmínka. Koncem 15. století přestavěn ve slohu gotickém - především presbytář s hvězdicovou klenbou. Klenba lodi je renesanční. Janem z Hradce byl při něm zřízen městský špitál 1414, který tu byl až do r. 1579. Za Josefa II. byl kostel zrušen a přeměněn na skladiště, v polovině 19. století v městské divadlo. Po 1.světové válce byl obnoven a slouží dnes Českobratrské církvi evangelické.

         
Zámek
   

V druhé polovině 14. století vybudovali páni z Hradce v Telči gotický hrad, jednoduchou budovu ve tvaru písmene L, která měla především obranný charakter a byla opevněna hradbou a příkopem i proti městu. Od r. 1550 v Telči trvale sídlil Zachariáš z Hradce a ten dal starý hrad přestavět a rozšířit o nově postavené renesanční paláce. První fázi přestavby vedl slavonický stavitel Leopold Estreicher. Z té doby (1553) se dochovala vzácná sgrafitová výzdoba např. Malé hodovní síně a Klenotnice, další práce probíhaly pod dohledem italských umělců, které Zachariáš zval do Telče po své cestě do Itálie, kde byl silně ovlivněn italským renesančním uměním. Završení celkové podoby této architektury se připisuje Baldassare Maggimu z Arogna.

Původní stav většiny prostor nenarušili ani pozdější majitelé zámku: Slavatové 1604 – 1693, Lichtenstejni-Kastelkornové 1693 – 1762, Podstatští Lichtenštejnové 1762 – 1945. Největší pozoruhodností telčského zámku jsou renesanční sály s nádhernými dřevěnými kazetovými stropy. V Divadelním sále tvoří strop kazety s malovanými maskarony (dokončena 1556). Na stropě Rytířského sálu (1570) jsou zobrazeny Heraklovy činy (připisuje se Raimundu Paulovi). V Modrém sále, dokončeném v r. 1561, můžeme vidět alegorii čtyř živlů, personifikovaných římskými bohy. Strop proslulého Zlatého sálu tvoří 30 osmibokých kazet s působivými figurálními dřevořezbami (1561).

Vzácnou uměleckou památkou je štuková výzdoba kaple Všech svatých (1580) s mramorovým náhrobkem Zachariáše a Kateřiny obklopeným dekorativní kovanou mříží.

Z cenného mobiliáře připomínáme renesanční šperkovnici s intarziemi z roku 1566, v Rytířském sále brnění z 15. a 16. stol. a sbírku palných zbraní s krásně zdobenými puškami ze 17. století. V tomto sále jsou též portréty Zachariáše z Hradce, jeho první manželky Kateřiny z Valdštejna a proslulé „Bílé paní“ Perchty z Rožmberka. V Modrém sále lze vidět obraz pražské defenestrace, při níž byl z oken Pražského hradu vyhozen i tehdejší majitel Telče, Vilém Slavata. Vzácné portréty Zachariášových rodičů Adama a Anny, dílo Jakoba Seisenegera, najdeme ve Zlatém sále.

Druhá prohlídková trasa vede bytem posledních majitelů zámku Podstatských – Lichtensteinů. Jeho zařízení, většinou v původním stavu, tvoří významné svědectví o podobě šlechtických interiérů. Z exponátů stojí za vidění např. šperkovnice ze 17. stol., sbírka historické fajanse apod. V zámeckém parku je klasicistní skleník (druhá čtvrtina 19. stol.).

V prostorách zámku se nachází Galerie Jana Zrzavého, vystavující průřez dílem tohoto význačného českého malíře, a pobočka Muzea Vysočiny. Zdejší muzeum založené v r. 1886 je nejstarším na jihozápadní Moravě. K pozoruhodným exponátům muzea patří rozměrný model města z r. 1890, pohyblivý betlém, bohaté sbírky nejen národopisné, ale historické a archeologické.

  
Procházka na Staré Město

Náměstí Zachariáše z Hradce opustíme Palackého ulicí kolem Svatodušní věže a Horní bránou vyjdeme do prostoru křižovatky. Vlevo na rozcestí ulic Svatoanenské a Furchovy je sousoší sv. Rodiny, postavené péčí Ondřeje Hanusíka v r. 1727. Pokračujeme přímo na hráz Ulického rybníka, v jejímž středu je mramorová socha sv. Jana Nepomuckého – spolu s panoramatem věží, zrcadlících se v hladině rybníka, nejčastěji zachycovaná fotoaparáty návštěvníků. Na konci hráze při rozcestí ulic Hradecké a 9. května stojí žulová Boží muka z r. 1480, jedna z nejstarších na Vysočině. Vrátíme se po hrázi zpět a u barokní sochy anděla Srážce odbočíme šikmo dolů pod hráz cestou, zvanou Na dlážkách, vedoucí ke kostelu Matky Boží na Starém Městě.

Cestu po břehu Staroměstského rybníka dal vydláždit kolem r. 1800 špitální kaplan Ignác Chornitzer. Je lemována řadou barokních soch. Kromě již zmíněného anděla Strážce jsou to archanděl Michael, sv. Jan Nepomucký, sv. Maří Magdalena, sv. Vendelín, archanděl Rafael a sv. Jan Křtitel. Na náměstíčku před portálem staroměstského hřbitova je poslední dvojsoší „Zvěstování“ – archanděl Gabriel a P. Maria. Autorství těchto soch se připisovalo řadě sochařů, kteří v Telči působili. Na náměstíčku stojí ještě žulový sloup se soškou P. Marie ve svatozáři, připisovanou lidovému umělci. Dal ho postavit Ferdinand Vilém Slavata 1673.

Brankou vejdeme na hřbitov a hned u vchodu do kostela nás upoutá deska připomínající založení kostela v r. 1099 tak, jak ho známe z legendy. J. P. Bílek, městský písař a kronikář, který pověst citoval ze ztracené kroniky z r. 1359, byl iniciátorem oslav výročí už v r. 1799. Odpočívá tu na hřbitově. Přestože chybějí písemné důkazy, patří kostel k nejstarším památkám města. Dnešní podoba svatyně totiž pochází ze dvou období. Gotický presbytář, sakristie a spodní část věže z doby před r. 1386. Původně plochostropá loď byla barokně přestavěna v r. 1647 v trojlodní stavbu s emporami. V téže době byla vystavěna i kruchta nákladem Hynka Ladislava z Weitmile. Také zde jsou původní barokní varhany z 1. pol. 18. století. Kostel, zasvěcený Nanebevzetí P. Marie, byl v minulosti cílem četných poutí z širokého okolí. Na věži kostela je nejstarší telčský zvon, ulitý r. 1515 Janem z Mezříče. Na hřbitově v okolí kostela najdeme četné staré náhrobní kameny už ze 16. století. Kromě toho byla v prostoru hřbitova postavena r. 1652 kaple sv. Rocha, na paměť ukončení morové epidemie.

   Nedaleko ní je na nízkém podstavci kamenná gotická kazatelna z 2. pol. 15. stol., pocházející domněle ze staré lodě kostela.

Ke hřbitovu přiléhá na jižní straně budova špitálu s dominující špitální kaplí Ježíška s vížkou. Kaple byla postavena r. 1764, ale špitál sám založil Zachariáš z Hradce už r. 1579 a zabezpečil ho četnými nadacemi. Hlavní vchod do budovy, v níž je dnes domov důchodců, je z  ulice Špitální a tou se vydáme na další procházku. Na konci ulice zabočíme vlevo po hrázi Staroměstského rybníka a kolem bývalého parního mlýna dojdeme k další soše sv. Jana Nepomuckého. Tam uděláme krátkou odbočku po silnici doprava a po 100 m, hned za železničním přejezdem přijdeme k „novému“ židovskému hřbitovu, založenému teprve v r. 1880. (Starý hřbitov je u obce Myslůvky asi 5 km jižně od Telče.) Proto zde není mnoho starých náhrobků.

Vrátíme se k soše sv. Jana a pokračujeme cestičkou po dolních Oslednicích kolem rybníka, v němž se zrcadlí zajímavě architektonicky pojatá novostavba Domu s pečovatelskou službou (arch. S. Picek, 1996), věž kostela Matky Boží a v dálce i ostatní městské věže. Vyjdeme do ulice Maškovy a pokračujeme směrem k městu až k ulici Mládkově. Tou zahneme doprava a pokračujeme kolem sportovního hřiště (vlevo), náměstí Hrdinů s pomníkem padlých (vpravo) a přístupu na autobusové nádraží (vpravo) až na křižovatku u sokolovny. Odtud vidíme vpravo nádraží ČD a vlevo přes křižovatku budovu pošty. Máme tu tedy pohromadě všechny komunikační uzly. Kolem sokolovny (1924) s velkou freskou telčského malíře A. V. Slavíčka (Blaničtí rytíři) a budovy základní školy (dříve vyšší reálky a Březinova reálného gymnázia – tehdy ovšem v klasicistní fasádě) jdeme ulicí Svatoanenskou. V místě jejího ohbí přicházíme k portálu hřbitova u sv. Anny (založen 1676) se sochou sv. Donáta. Uprostřed hřbitova je kaple sv. Anny, vystavěná koncem 17. století Antonio Scottim s Lipartovými barokními sochami v nikách průčelí. V interiéru jsou dva barokní postranní oltáře (sv. Barbory a Jana Nepomuckého), přenesené sem ze zrušeného kostela sv. Ducha. Na hlavním oltáři je obraz malovaný 1720 vídeňským malířem Antonem Rondezem. Na hřbitově je hrob obrozeneckého básníka Vincence Furcha (1817-1864).

V ohbí Svatoanenské ulice odbočíme vpravo ulicí Na Parkáně a dostáváme se k městskému příkopu. Budova za prvním kamenným můstkem je bývalá židovská synagoga, postavená začátkem tohoto století a zrušená za druhé světové války. Po dalším můstku, který nákladem telčských měšťanů postavil po prolomení hradeb kameník Jiřík Neuwirt r. 1791 za necelé dva měsíce, se vracíme na telčské náměstí.

   
Procházka kolem Štěpnického rybníka

Na další kratší vycházku se vydáme z náměstí tentokrát Dolní bránou v blízkosti zámku. Hned za bránou sejdeme vpravo pěšinou pod zahrádkami podle Štěpnického rybníka (po jeho hladině se můžeme dokonce projet na loďkách). Zahrádky tu vznikly až v minulém století po zrušení hradeb, k nimž dosahovala voda rybníka až do r. 1842. Hradby stávaly v místě dnešních teras v zahrádkách, či na konci dvorních zástaveb, v jejichž zdech je možno prvky hradeb ještě místy objevit. Se souhlasem vrchnosti si sousedé navozili zem a zúžili tak rybník o dobrých 10 i více metrů. Cesta nás vede pod hřbitov u sv. Anny a dále k citlivě umístěnému sídlišti „Pod poštou“ (arch. Z. Gryc, 1973). Tak jsme obešli po jihozápadní straně celý Štěpnický rybník až k místu, kde do něho pod mostem vtéká Telčský potok.

Přejdeme tedy po mostě a pokračujeme ulicí na Posvátné, čtvrtí, která se nazývá Štěpnice (dříve též Nové předměstí). Přijdeme na trojúhelníkové Oldřichovo náměstí, kde v malém parčíku stojí kaple Jména P. Marie. Ta byla založena nám již známým Ondřejem Hanusíkem v r. 1719. Za Josefa II. 1786 byla zrušena, r. 1867 opět obnovena a rozšířena v malý kostelík štěpnickým sousedem Josefem Tomáškem. Štěpnickou ulicí pokračujeme dále kolem selských domů se štíty, jež jsou označovány jako selské baroko. Štěpnická ulice se lomí v pravém úhlu doleva a přivádí nás na křižovatku a náměstíčko s malou kamennou kašnou. To je začátek pěší zóny a ulice Na Baště, která nás kolem sochy sv. Prokopa přivede po hrázi Štěpnického rybníka k dolní bráně – výchozímu bodu naší procházky.

     
Procházka ke kapli sv. Karla

Poslední procházka nás vyvede mimo oblast města. Výchozím prostorem je zámecký park, do něhož se dostaneme z Kyptova náměstí pod farním kostelem, nebo vraty vlevo za Dolní bránou. Anglickým parkem po můstku přes propojení obou rybníků Štěpnického a Ulického budeme směřovat k zámeckému skleníku, klasicistní stavbě z 2. čtvrtiny 19. století, neboť v tomto místě park opouštíme. Přejdeme silnici a dáme se vzrostlou lipovou alejí přes 800 m dlouhou. Na jejím konci na rozcestí se dáme po červené turistické značce doprava kolem myslivny, projdeme lesem a kolem Hadího jezírka přijdeme asi po půlhodině chůze za lesem ke kapli sv. Karla Boromejského. Ta stojí nad vlčí jámou, do které v r. 1662 spadl při lovu syn Františky Slavatové Jan Karel Jáchym. Na paměť jeho zachránění dala hraběnka roku 1663 postavit kapli. Nedaleko – dnes již v hustém porostu - je barokní sousoší Kalvárie. Cestu zpět můžeme zvolit přes obec Vanov a po silnici, nebo opět lesem a Lipkami.