Na "městečku" v Mrákotině dosud stojí prastará kovárna. Nad jejím vchodem hlásí letopočet 1793, že uplynulo již dvě stě let od doby, kdy byla postavena. její zdi jistě mnohé pamatují. pěkná, ale smutná je pověst o kováři, který zde ve službách telčského pána sloužil mnohá léta, u kovadliny se zručně oháněl kladivem, obracel žhavé železo a koval panské koně. Bývalo zvykem, že tovaryši se po vyučení vydali do světa na zkušenou. Také syn mrákotínského kováře odešel na vandr, aby získal další zkušenosti a poznal, jak se pracuje a žije ve světě. Prošel mnohé kraje a dostal se až do Itálie. Tam získal nejen zajímavou práci, ale poznal tu i dívku, která se mu tak zalíbila, že se s ní oženil a v Itálii už zůstal. Šťastně zde prožil několik let. Když se jim narodil synek, na návrat do Mrákotína ani nepomyslil.
Po nějakém čase však v kraji, kde žil, vypuklo povstání a jeho štěstí překazilo. V bouři, která se změnila v krveprolévání a děsivou válku, byla napadena i jeho rodina. Dům byl vypálen, manželka zabita a synek odvlečen neznámo kam. Raněný kovář zachránil jen holý život, a když zjistil, v jaké je situaci, ani nechtěl žít. Pak si vzpomněl na rodný kraj, už nechtěl zůstat tam, kde mu vše připomínalo ztracené štěstí. A tak se vrátil do Mrákotína. Otec už byl mrtev, kovárna byla prázdná. Všichni byli rádi, že se našel nový kovář, který se tu usadil a pokračoval v díle po otci. Nový domov se naplnil štěstím, když kovář i zde objevil dívku, která mu pak byla dobrou ženou a po čase i matkou jeho dcerky. Na dobrodružství i Itálii se snažil zapomenout.
Léta plynula, zemřela i druhá manželka a dcerka dospívala. Vyrostla v pěknou dívku, která kováři vedla domácnost a za níž se ohlédl nejeden chlapec.
V té době projížděl Mrákotínem vojenský oddíl. V čele jel mladý důstojník na pěkném bílém koni. Vojenský kabátec mu slušel a černé vlasy s knírem dodávaly jeho obličeji zvláštní krásu. Zastavil před kovárnou a poručil okovat koně. Sám požádal o vodu. Kovář zavedl mladého vojáka do světnice, aby se osvěžil. Dcerce Anežce přikázal podat vodu a ta, když zahlédla mladého švarného důstojníka, zůstala stát. Srdce se jí zachvělo, nevěděla, co se s ní děje. Také důstojníkovo jiskrné oko spočinulo na pěkné Anežčině tváři a oba v sobě nalezli zalíbení. pocítili k sobě zvláštní náklonnost, a když důstojník zjistil, že Anežčino srdce je dosud volné, požádal ji, aby na něj počkala, že se pro ni vrátí, až pojede z boje zpět.
Anežka skutečně věrně čekala, na milého stále myslela, až se otec pro to zlobil. Přece však se dočkala. Uplynulo mnoho měsíců, než se vojenský oddíl znovu v Mrákotíně objevil. Ale běda! Mnoho vojáků bitvu nepřežilo a svého velitele vezli na voze těžce raněného. Anežka se rychle rozhodla, vyprosila si, aby vojáci raněného důstojníka v kovárně nechali, že ona se o něj bude starat. Tak se také stalo. Oddíl vojáků odtáhl dále, a o raněného pečovala Anežka, jak nejlépe uměla. Ve dne v noci se od jeho lůžka nehnula, vařila byliny, dávala obklady, ránu čistila a převazovala. Nebylo to ale nic platné. Mladý důstojník zemřel.
S velkým zármutkem se dívka dívala, jak ukládají do rakve toho, kterého milovala a na kterého tak dlouho čekala. Také kovář pomáhal a tu si všiml, že voják má na krku zavěšený medailónek. Zdál se mu být povědomý, proto medailónek otevřel a uvnitř spatřil obrázek své první ženy z Itálie. Teď teprve poznal, že důstojník byl vlastně jeho syn a Anežčin nevlastní bratr. Rozpomněl se na vše, co se tehdy v Itálii stalo, a Anežce celý příběh vyprávěl. Upřímně oba nad hrobem mladého důstojníka zaplakali.
Anežka, snad příliš vyčerpaná ošetřováním nemocného, snad steskem, brzy zemřela také. Uložili ji vedle bratra do společného hrobu
320 (36.2%)
