Vnislav a Běla

Za dávných časů žila v Telči v překrásném, sgrafity zdobeném domě na náměstí líbezná dívka, která si svým zjevem, úsměvem a jednáním každého podmanila. Tu dívku si zamiloval mladý rytíř Vnislav, který byl synem bohatého dačického šlechtice. Často stával pod jejími okny a čekal; až se Běla z některého vykloní a na něj se usměje. A Běla se ráda na Vnislava usmívala, neboť i on se jí líbil. Jejich láska rostla tak, že už nechtěli jeden bez druhého žít. Přísahali si věrnost. Když pak byl Vnislav nenadále povolán k vojsku, myslela Běla, že jí to srdce utrhne. Vnislavova nepřítomnost se stala pro Bělu opravdovou zkouškou.

V té době se o její ruku ucházelo mnoho spanilých nápadníků, ale ona, vědoma si své přísahy, všem odolávala a dlouho zůstávala Vnislavovi věrnou. Ten se však stále nevracel. Když se o ni začal ucházet mladý, pohledný a bohatý Lomelín, pán na Roštýně,a když i její rodiče naléhali, aby na Vnislava zapomněla, že ten už se nevrátí, neboť asi někde v boji padl, dala se Běla přemluvit.

Chystala se bohatá svatba. Jejich svatbě mělo být požehnáno v kostelíku sv. Vojtěcha u Studnic a odtud se měli svatebčané odebrat na hrad Roštýn. Tam byla přichystána bohatá hostina, hudba a tanec.

Když nevěsta s ženichem jeli nazdobeným kočárem do studnického kopce, přihodilo se neštěstí. Ulomilo se u kočáru kolo a ten se převrhl. Nevěsta již nechtěla do jiného kočáru vstoupit, viděla v tom zlé znamení, a tak do kostela přišli pěšky. Tam jim bylo bez překážek požehnáno a svatebčané mohli šťastně odjet na Roštýn.

Stalo se však, že téhož dne se vrátil do Telče Vnislav. Těšil se, že se setká se svou milou. Místo toho se však dozvěděl krutou pravdu, že již patří jinému. Pojala ho lítost a také vztek a bez rozmýšlení se rozjel na hrad Roštýn, aby svou potupu a Bělinu nevěru pomstil. Když u brány pobil stráže, které ho nechtěly do hradu vpustit, proklál mečem i svého soka Lomelína.

Zatím přichvátali jiní zbrojnoši, Vnislava zajali a odvedli do Telče do vězení. Tu si Běla připomněla, jak Vnislavovi svou nevěrou ublížila, když svůj slib porušila. Znovu si připomněla všechny krásné chvilky, které s ním prožila, znovu v ní vzplanula láska k němu, a tak mu chtěla alespoň být nablízku, když už mu jinak nemohla pomoci. Vnislav byl odsouzen. Když ho vedli na popravu, šibeniční zvonek na radnici zvonil a on kráčel mezi katy kolem oken domu, kde Běla bydlela. Znovu si Běla uvědomila, že tím neštěstím je ona vinna. Vrhla se z okna arkýře, v němž pobývala, a zůstala na místě ležet mrtva. Konečně Vnislava dovedli ke stinadlu, jež stálo na křižovatce silnice novoříšské a staroříšské, mezi dnešním hotelem U nádraží a sokolovnou. Tam byl popraven a oba nešťastní milenci tam byli uloženi do společného hrobu. K uctění jejich památky tu byl vztyčen kříž a zasazeny tři topoly. při stavbě silnice k nádraží koncem 19. století byly topoly poraženy a kříž přenesen stranou. Dnes stojí tento kříž na Oslednicich. Kosti milenců byly s kostmi ostatních popravených uloženy na hřbitově u sv. Anny.

Je tomu již dávno, co se tento příběh udál, ale staří lidé dosud znají o něm píseň, která tu často zněla:

Na blízku za městem

spatříš tam hrob,

kdo koho miluje, slzy jej skrop!

Vnislav a Běla tam spějí,

Vnislav a Běla tam spějí …